Vážený pane primáři Stodůlko,
uplynulo 14 dní ode dne, kdy jsem doprovázela moji dceru Petru Hyklovou na kliniku Gemini ve Zlíně ohledně korekce zraku související se silnou krátkozrakostí ( – 21 a – 23 dioptrií).
Ale já si stále připadám, že všechno, co se odehrálo „pod Vaší taktovkou“, je zatím jen sen. Je to pro mne nepochopitelné a reálné zároveň (k pochopení mi nepomáhá ani moje dvaatřicetiletá praxe na pozici středoškolského učitele matematiky).
Kudy chodím, tudy sděluji: „Petra vidí bez brýlí. Prostě si jen tak vejde v 15.40 za nějaké dveře a v 16.10 mi na pooperačním lehátku po dvaceti šesti letech života se silnými brýlemi na nose jen tak řekne : Mami, já všechno vidím.“ Chtěla bych se podělit s pocitem, že to bylo podobné, jako když mi ji přinesli po narození……
Odezva od přátel, kteří Petru znají od dětství, je taková, že se k mému nechápání celého odehraného zázraku vlastně připojují. A zároveň na dálku spolu se mnou a dcerou vzdávají obrovský obdiv a poklonu Vám i celému pracovnímu týmu. Za sebe připojuji ještě jednou velký dík za ten nejkrásnější dárek k narozeninám a ještě větší dík za tu neskutečnou „člověčinu“, která z Vás vychází.
A aby má radost nebrala konce, zjistila jsem, že jsme se možná někdy potkávali při vysokoškolském studiu v Olomouci – jsem absolventkou Přírodovědecké fakulty UP z roku 1986.
Moc doufám, že je Vám od života opětováno to, co jste ze sebe pro mnohé z nás vydal.
Mějte pohodové dny.
V příloze zasíláme slíbené foto.
S úctou Milena Hyklová
